***
Luštím křížovku. Mužské jméno na pět, „těch bylo“, pomyslím si a aniž bych chtěla, začnu si v hlavě přemítat všechny tváře a jména na pět písmen. Tomáš, Michal, Jakub, Filip, Radek, … a včera Roman. Ano, Roman.
Víte, i když toho parchanta s manželkou, dětmi a kuchyní za dvě stě sedmdesát tisíc nemám už ani trochu ráda, jsem žena. A jako žena občas potřebuji cítit někoho na svém těle, mám své touhy. Za to mě nikdo nemůže odsuzovat, ještě když mi k překonání mé nechuti k místním chlapům pravidelně dopomáhá alkohol. Nesnažím se nikomu rozvracet rodinu, oni by mi za to ani nestáli.
Nato mně z mého přemýšlení vytrhne šéf.
„Dneska už běž domů Katko, stejně za tu hodinu nikdo nepřijde a i kdyby, myslím, že katalogy ještě najdu.“
Bezeslova přikývnu a jdu si pro věci dozadu. Upravím se v zrcadle, přestože vím, že cestou z práce do mojí malé garsonky svého vysněného prince nepotkám. Nemusí to být princ, ani pan vysněný, stačil by mi normální chlap, kterej by mě měl rád a dával by mi to najevo. Dýl než sedm měsíců.
Jenže láska je mrtvola.
„Pořádně se vyspi a zítra přijdi na osmou.“
Opět pokynu hlavou a řeknu „Tak zítra v osm.“.
Vyjdu ze dveří a rychle si zapnu kabát až ke krku. Jakoby moji náladu odráželo sychravé počasí. Kouknu se do kabelky a nahmatám v ní krabičku cigaret. Poslední tři. Měla bych se stavit v sámošce. Bezmyšlenkovitě se vydám do jedné samoobsluhy, kousek od mé malé garsonky.
Už ze zvyku pozdravím, beru košík a v tom uslyším jen „Tss!“. Rozhlédnu se po obchodě a v tom uvidím Romanovu manželku. Snažím se tvářit přirozeně, ale jak se ke mně Eva přibližuje, domnívám se, že někdo mluvil. A s tím, jak je Eva rudá bych tipovala, že hodně. Určitě není tak rudá z jejich nedávné dovolené v Bulharsku.
„Ty hnusná krávo! Líbilo se ti to včera?!“
„O čem to mluvíš?“ Tahle věta Evu evidentně rozhořčila ještě víc.
„Nedělej že nevíš, Roman mi to všechno řekl!“
Ach ti chlapi. Samozřejmě si Roman svoji verzi upravil, aby z toho vzešel jako chudáček a já jako prodejná… však víte co.
A Eva pokračovala: „Řek´ mi žes ho prej opila a sváděla a pořád kecala něco o kuchyni a že když s tebou půjde, že mu zařídíš nějakou tu slevu!“.
Jen nevěřícně zakroutím hlavou, ale na svoji obranu nic neřeknu. Přeci jen, byla jsem sním. A Evu nebude zajímat, jestli se to stalo tak či onak, stejně by mi nevěřila. Podstatné je to, že se to stalo.
„Nemáš na to co říct viď ty chudinko! Raději mi táhni z očí, než se neovládnu! Ty…“
Obrátila jsem se a v tom jsem spatřila celý obchod jak nás pozoruje. Sklopila jsem zrak na zem a došla k pokladně kde jsem si koupila cigarety, hned dvě krabičky. Jo cigarety, ty teď potřebuju. Jasně bylo to potupné, ale co… aspoň, že už to mám z krku a můžu jít domů ke své oblíbené skleničce bílého vína.
*
„No tak Lindo a co jsem jí asi tak měla říct?“
Sedím s Petrou a Lindou u mě v obýváku, popíjíme naše oblíbené bílé a probíráme můj odpolední incident s Evou v sámošce.
„Třeba, že to bylo přesně naopak! To on tě přece svedl a opil.“ Snažila se mě Linda bránit, ale já věděla svoje.
Jen jsem zavrtěla hlavou „Kdybych nechtěla, neskončím sním v posteli. Tak moc jsem opilá nebyla. Jen,… chtěla jsem zase někoho u sebe mít. Kdysi to mezi námi nebylo tak hrozné.“
Zase ty vzpomínky. S Romanem jsem chodila před několika lety. Byli jsme zamilovaní, alespoň já si to myslela. Což si taky myslím skoro o každém mém vztahu, já naivka. Seznámili jsme se přes jednu moji kamarádku, když jsme byli na diskotéce. Ta noc byla báječná. Chodili jsme s Romanem půl roku. Jednoho dne jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem připravena si to nechat. A myslela si, že Roman je taky připravený. Jenže on nebyl. A to byl můj první potrat. Nejdřív jsem ho chápala, přece jen, znali jsme se půl roku.
„Takže ty si myslíš, že to nebylo mezi váma tak hrozný, když tebe donutil jít na potrat a za pár měsíců si udělal s Evou mimino? A to spolu nebyli ani toho půl roku!“
„Petra má pravdu Kaťule, je to blbec co si stebou chtěl akorát tak užít a zatím plánoval rodinku jinde.“
Zamyšleně jsem nám všem dolila víno. Naše malé sezení se protáhlo dlouho do noci. Ale vlastně jsem moc z toho co Linda s Petrou říkaly nevnímala. Přemýšlela jsem. Kdybych zůstala s Romanem, možná bych měla kuchyň za dvě stě sedmdesát tisíc, ale s kým by mě Roman podváděl? Koho by ošustil a opustil?
*
Píp!… Píp! … Píp! …
Je ráno. Dneska se mi zdál zvláštní sen. Zdálo se mi, že souložím se ženou. Možná tohle bude vyřešení všech mých problémů, bude ze mě lesbička. Zasměji se sama sobě. Ale to až v krajním případě.
Po chvilce, kdy jsem s oblékla, nasnídala a namalovala vyrážím do práce. Před panelákem si ve spěchu zapaluji ranní cigaretu.
„Ale ne… Tomáši.“
Na stěně se přes noc objevila nová dekorace. Ovšem taková, kterou mít nikdo nechce. Vedle metr velkého kosočtverce je stejně velké i moje jméno. Bylo mi hned jasné, kdo to udělal. Bydlíme přeci na malém městě. I kdyby Tomáš nevěděl o tom večeru, stěží by se nemohl doslechnout o včerejším setkání v sámošce. Chudák kluk. Vybral si pro svou divokou fantazii špatnou osobu. Už dávno na 16-ti letý zajíčky neletím. Dlouze si potáhnu z cigarety. To zase bude mít paní domácí kecy. Kdyby to byl chlap, dalo by se to vyřešit snáz. Usměji se výhradně pro sebe.
*
„Dobrý ráno.“
„Dobré Katko. Dneska vám to sluší, už je vám lépe?“
„No, nebolí mě hlava.“
„Před chvílí mi volali z firmy, mají přivést nějaké nové vzorníky, tak je když tak převezměte, já dneska pojedu na centrálu.“
Po tom co šéf odjel jsem si sedla k počítači a brouzdala po internetu. Z jisté zoufalosti, no nebo spíše z toho, že chci poznat někoho nového nejen z našeho maloměsta, jsem si dala na seznamku inzerát ve snaze najít někoho, kdo je na tom podobně jako já. Samozřejmě s mojí nejpodařenější fotkou z webkamery. Většinou se mi ozývají takoví ti 50-ti letí chlapi, kteří si platí na internetu porno a do schránky mi píšou samý úchylnosti. Dnes jsem si řekla, že seznamku na internetu opouštím. Musím si najít jiný způsob, ale jaký? „Odstěhuj se“ Napadlo mě to dřív, než moji matku. Jenže kam? Kde to bude lepší? Určitě bych se nestěhovala do žádného dalšího maloměsta. Takže? Praha, Brno, Ostrava, Liberec, Olomouc…
S myšlenkou o přestěhování se jsem si pohrávala už nějakou dobu. Je to velký krok. Ale včerejšek mě tak nějak nakopl, abych to udělala. Znovu jsem zapnula prohlížeč. Hledala jsem něco. Cokoliv co by mi pomohlo se rozhodnout, kam bych se měla přestěhovat. Ale nic, žádné znamení shůry.
„Je to jen na mě.“ Řekla jsem si nahlas.
„Ehm? Můžu se zeptat co?“
Zvedla jsem oči přes monitor, za kterým mezi supermoderní vínovou a modrou kuchyní ve slevě stál mladý, pohledný muž. Byl to vysoký, snědě opálený, modrooký blonďák, nemohlo mu být více než třicet let.
„Promiňte, co jste říkal?“
„Ale to nic, přivezl jsem vám nové vzorníky.“ A mile se na mně usmál.
„Ano samozřejmě, čekala jsem na vás.“
„A mezitím jste si mě hledala na internetu?“ Snažil se semnou flirtovat, to byla příjemná změna od těch buranů co mě akorát poplácávali po zadku v Acapulku a Esku.
Uchichtla jsem se jako školačka, což na jeho mužné tváři vykouzlilo dětský úsměv.
„Víte, že se moc roztomile usmíváte?“
„Děkuji, poslední dobou je to něco neobvyklého… u mě.“
„Ale to snad ne, můžu vám ty vzorníky položit tady?“
Přikývla jsem a ze slušnosti, ale převážně z touhy mít u sebe někoho neokoukaného (a navíc tak hezkého) jsem se zeptala zda-li si nedá kafe. Souhlasil, to mne potěšilo a dodalo mi na kuráži. Co nejelegantněji jsem mu podala ruku a představila se.
„Já jsem Katka, těší mě.“
Jeho stisk ruky byl pevný, ale jemný. „O, rád vás poznávám Katko, já jsem Kamil“
V tu chvíli jsem si měla uvědomit, že muži na pět písmen jsou bastardi. Tomáš, Michal, Jakub, Filip, Radek, Roman… a i Kamil.
*
